Operační systém je
základní programové vybavení počítače. Je to rozhraní, jehož
prostřednictvím uživatel komunikuje s hardwarem. Ze začátku však počítače
vůbec operační systém neměly a programátor musel se strojem rozmlouvat
v jeho řeči, tedy zadávat přesně jedničky a nuly, a přitom vědět, kde se
v počítači co nachází, kde je jaké zařízení. S rozvojem výpočetní techniky
se ale tato metoda stávala pomalu neúnosná, a tak si programátoři pro svou
potřebu vytvořili několik tzv. programovacích jazyků. Programovací
jazyk je soubor příkazů, které jsou pomocí tzv. interpreteru
(překladače) programovacího jazyka, naprogramovaného přímo v hardwaru
počítače (později toto přestalo platit) překládány do strojového kódu,
takže mohou být daleko bližší skutečnému jazyku lidí. Místo nekonečných
řad čísel v dvojkové soustavě se tak zadávaly příkazy v podobě čísel
osmičkové nebo šestnáctkové soustavy a později i skutečná slova z písmen.
Programovací jazyky mohou být buď vázány na konkrétní hardware (např.
assembler), nebo jsou na hardware nezávislé (tzv. vyšší programovací
jazyky). Nejstarším vyšším programovacím jazykem byl Short Code z roku
1949 (!), později vznikl Fortran (1956, vyvinut IBM), COBOL (1959), BASIC
(1965, později standardní jazyk pro PC), Pascal (1971), C (1972) atd.
V 60. letech však
šel vývoj ještě dál. Vznikla potřeba programu, který by základní funkce
systému obstarával sám a ulehčil tak programátorovi práci. Programátor
totiž stále ještě musel přesně znát hardware počítače, např. u disket nebo
pevných disků (Winchester) musel kódem zadávat, na jaké místo se můžou
nahrát data. Pokud se spletl a zadal úsek již obsazený, počítač mu nedal
žádnou hláškou najevo, co se stalo, a jednoduše původní data přepsal.
Vznikly tak první operační systémy, nejprve firmy IBM, která v té době
měla téměř monopol na sálové počítače čili mainframe(a jiné
tehdy nebyly). Roku 1960 však firma Digital Equipment Corporation (DEC)
vytvořila první komerční počítač vybavený obrazovkou a klávesnicí (tzv.
obrazovkovým terminálem). Se vznikem minipočítačů v polovině 60. let,
což byly menší stroje, které nevyžadovaly tak specializovanou obsluhu jako
mainframe a byly rovněž vybaveny obrazovkovým terminálem, vyvstala potřeba
operačních systémů tak, jak je známe dnes.
V 70. letech došlo
ke vzniku dvou dnes již legendárních operačních systémů. První z nich,
VMS,
vytvořila pro své počítače VAX firma DEC. Tím druhým byl ještě slavnější
UNIX firmy AT&T. Protože byla tato firma v rámci antimonopolního řízení
americké vlády nucena zříct se své počítačové divize, převedla UNIX za
velmi výhodných podmínek na některé univerzity. Vznikla tak varianta BSD (Berkeley
System Distribution). Jako houby po dešti pak vznikaly další verze Unixu,
ať už založené na základech systému firmy AT&T nebo na BSD. Vznikl např.
IBM AIX, HP-UX, SGI IRIX, Cray Unicos, Sun Solaris a další. Všechno to
však byly operační systémy pro sálové počítače nebo minipočítače.
Vznik mikropočítačových operačních systémů
První počítač Apple
byl vlastně jen základní jednotkou v dřevěné bedničce
Vytvoření
mikroprocesoru 4004 firmou Intel v roce 1971 otevřelo cestu k tvorbě
skutečně malých, osobních počítačů, tehdy zvaných mikropočítače. Ještě
před vznikem mikroprocesoru, roku 1969, se objevil počítač H316 firmy
Honeywell, první domácí počítač vůbec (mimochodem, v témže roce byl
spuštěn ARPAnet, předchůdce Internetu). Skutečnou revoluci však spustil až
Altair 8800z roku 1975, první masově prodávaný osobní počítač.
A o rok později dva techničtí nadšenci, Steve Wozniak a Steve Jobs,
založili firmu Apple Computers a vyprodukovali počítač Apple I, což
byla pouze výpočetní jednotka, vše ostatní si musel uživatel dokoupit
zvlášť. Ale již následujícího roku, 1977, vznikl Apple II, první
předsmontovaný osobní počítač.
Počítač Apple IIe,
vylepšená varianta počítače Apple II, se kterým Jobs a Wozniak své
podnikání opravdu rozjeli
Rychle se objevily
počítače dalších firem, jako Atari či Commodore (modely 16 a 64). Všechny
tyto počítače byly tvořeny pouze centrální výpočetní jednotkou
s procesorem, pamětí, klávesnicí a porty. Všechno ostatní se muselo
kupovat a připojovat zvlášť: monitor (resp. televizní obrazovka - a to
přestože již roku 1977 byl uveden osobní počítač PET se zabudovaným
monitorem), kazetopásková zařízení a disketové mechaniky. Navíc se všechny
ovládaly nikoli pomocí normálního operačního systému, ale prostřednictvím
programovacího jazyka Basic. Jedním z nejpopulárnějších Basiců byl produkt
v té době celkem neznámé firmy Microsoft. Později se však objevil tehdejší
král operačních systémů pro osobní počítače, CP/M (Control Program for
Microcomputers). CP/M vznikl jako drastická simplifikace Unixu a jeho
"přínosem" bylo, že zaváděl konvenci osmiznakového jména souboru
a trojznakové přípony spolu s označováním diskových jednotek písmeny.
IBM PC: počítač ne
tak kvalitní jako stroje Apple, ale levnější a vyráběný v daleko větším
množství
Když IBM roku 1981
vrhla na trh svoje PC (Personal Computer), operačním systémem
MS-DOS (Microsoft Disk Operating System) ho vybavila právě firma
Microsoft. Původně sice IBM připravovala vlastní systém, ale nakonec ho
nestihla v termínu dokončit. Kdyby se jí to podařilo, dnešní počítačový
svět by vypadal zcela jinak. Pohříchu ale MS-DOS nebyl skutečným produktem
Microsoftu. V zásadě se jednalo o mírně upravený CP/M, jehož původní verze
dokonce na prvních PC fungovala. MS-DOS stejně jako CP/M byl již v době
svého vzniku velice nepohodlný systém a navíc i z hlediska návrhu
nedostatečný a i zastaralý. MS-DOS narozdíl od Unixu podporoval pouze
jednoho připojeného uživatele, který mohl pracovat s jedním jediným
programem v daném čase. Navíc měl MS-DOS nepříjemná hardwarová omezení,
např. nedokázal pracovat s pamětí větší než 640 kB nebo s disky většími
než 30 MB. Tyto strašlivé nedostatky vedly k tomu, že se samotná IBM
pokusila vytvořit svou verzi Dosu, PC-DOS, který se však od originálního
MS-DOSu lišil jen v maličkostech. Podobně své Dosy vyvíjely i jiné firmy,
asi nejproslulejším se stal DR-DOS, což ale stále byl jen Dos. Zajímavé je
ještě to, že později firma vyvíjející původní CP/M vytvořila zdokonalený
systém MP/M (Multiprogramming Control Program for Microcomputers),
který podporoval multitasking (běh více programů najednou), jeho praktický
význam však už byl minimální.
Apple Lisa, první
počítač s grafickým uživatelským rozhraním, ale komerční propadák
Počítač Apple
Macintosh 128k, vylepšená varianta legendárního Macintoshe
V téže době
připravovala firma Apple první operační systém s grafickým uživatelským
rozhraním (GUI), čili s myší ovládanými okénky namísto příkazové řádky,
navíc byl celý operační systém 32-bitový, oproti 16 bitům u PC. První
aplikace nového systému, počítač Lisa z roku 1983, sice úplně
propadl, ale jednodušší (a levnější) Macintosh z následujícího roku
se stal legendou. Umožňoval multitasking (i když ne skutečný), měl
multimédia a díky ovládání myší se s ním mohl naučit pracovat kdokoliv.
Macintosh byl ovšem dražší než PC, takže jeho obchodní úspěch nepřekonal,
pouze se stal nejdůležitější odlišnou platformou. Dalšími rebely proti PC
byly např. počítače Atari nebo Commodore Amiga, oba na velmi vysoké úrovni
co se týče multimédií, oba obecně s lepší hardwarovou architekturou a také
grafickými operačními systémy (Amiga TOS). Ale společným problémem všech
tří rebelských platforem byl kromě vyšší ceny a předpokládaného využití
jako domácího počítače (zatímco PC bylo určeno jako počítač do kanceláře)
fakt, že neexistovaly jiné firmy, která by tyto počítače vyráběly. Zatímco
IBM umožnila jiným počítačovým firmám vyrábět PC (nejslavnějšími výrobci
se stali např. Compaq, HP, Digital, Dell), Apple, Atari a Commodore toto
neumožnily, a tak jejich podíl na trhu v průběhu let zákonitě klesal.
Protože PC oproti
svým konkurentům vypadalo velice odpudivě, ať už byl na vině slabší
hardware nebo naprosto nevyhovující software, pokusila se s tím firma IBM
něco udělat. Ve stejném roce, jako byl na trh uveden Macintosh, předvedla
IBM model PC/AT s vylepšeným Dosem, z něhož byly odstraněny některé
nejkřiklavější nedostatky (ale většina jich naneštěstí zůstala). Navíc
jako operační systém pro PC/AT kromě MS-DOSu certifikovala i jiný operační
systém od Microsoftu - Xenix, klon Unixu. Ten nakonec zcela zmizel
na smetišti dějin, ale kdyby se prosadil, mohlo být PC úplně jinde.
Současný trend, zavádění klonů Unixu na PC, by totiž předběhl o plných 15
let.
Počítač Atari 800XE,
legenda méně úspěšná než Macintosh
Nakonec situace
donutila firmu IBM, aby ve spolupráci s Microsoftem vytvořila nový
operační systém pro PC, tentokrát již nezatížený nedostatky Dosu. V roce
1987 se tak objevil OS/2, který se rovněž mohl stát velkým předělem, ale
bohužel se spolupráce obou firem rozpadla a každá z nich si vyvíjela svou
vlastní verzi OS/2 (Microsoft tu svou záhy přejmenoval na Windows NT).
Oba systémy měly poté podobný směr vývoje - u obou vznikla lehčí verze pro
pracovní stanici a mohutnější pro serverové použití. Tragické následky
rozdělení vývoje navíc podtrhoval fakt, že se ani jedna firma nevzdala
vývoje svých Dosů (nemluvě už vůbec o dalších Dosech - např. zmíněný DR-DOS),
které zkázu svého mladšího a schopnějšího bratra výrazně uspíšily.
Počítač Amiga 1200,
další neúspěšná legenda
Situace okolo PC
byla však natolik vážná, že se některé firmy pustily do vývoje GUI pro
DOS, které by odstranilo alespoň ty největší nedostatky Dosu -
uživatelskou nepřívětivost a nepřítomnost multitaskingu. Jistý úspěch
zaznamenalo rozhraní firmy HP, které ale bylo totálně převálcováno
Windows od Microsoftu. Windows byl ve svých začátcích zcela neschopným
produktem plným chyb, stejně jako Dos, ale masivní marketingová podpora
Microsoftu ho nakonec prosadila proti jeho konkurentům (kombinace Dos +
Windows znamenala další tvrdou ránu pro OS/2). V roce 1985 se objevil
Windows 1.0, o tři roky později Windows 2.03, ale teprve Windows 3.0
z roku 1990 se ukázal jako přijatelně funkční. Uživatelé však díky Windows
alespoň dostali jakés takés grafické uživatelské rozhraní, které částečně
setřelo propastný rozdíl mezi PC a Macintoshem.
NeXT STEP, legendární
objektově orientovaný operační systém založený na Unixu
V té době otřásl
Applem šok: jeden z jeho zakladatelů, Steve Jobs, který nesouhlasil
s obchodní strategií firmy, odešel a založil si vlastní firmu NeXT. Ta
nikdy nedosáhla komerčního úspěchu Apple, ale proslavila se technicky
dokonalými počítači, které o mnoho let předběhly svou dobu. V roce 1988 se
objevil první z nich, NeXT, který byl jako první na světě vybaven
magnetooptickým diskem a objektově orientovaným operačním systémem na bázi
Unixu, vybaveným vlastním grafickým rozhraním. Právě tento systém, NeXT
STEP, později tvořil hlavní činnost firmy NeXT a stal se počítačovou
legendou (a bohužel jí zůstal). Zatím se nedařilo ani Apple, který se
dostal do krize a vypadalo to málem na zánik této nejdůležitější
alternativy k platformě PC. Tehdy nedokázala Applu pomoci ani spolupráce
s IBM, která vyústila v konstrukci supermoderních RISC mikroprocesorů
PowerPC, jež se staly novou platformou Macintoshe.
Operační systém BeOS
R5 byl po technické stránce dokonalý, ale přišel příliš pozdě
Taková byla
situace na poli gigantů osobních počítačů. Ale ve světě velkých počítačů,
pracovních stanic a síťových serverů to bylo zcela jinak. Zde panoval
Unix, ať už měl jakékoliv jméno a byl od kterékoliv firmy. Unix se také
vyvíjel - asi nejdůležitější změnou bylo přidání grafického uživatelského
rozhraní, nazvaného X Window System (později převzatého i pro VMS),
které se vyznačovalo několika pozoruhodnými parametry. Na hegemonii Unixu
nezměnil nic ani jeho dávný konkurent VMS, tehdy už OpenVMS, ani nic
jiného, třeba AS/400 od IBM. A tak když na přelomu 80. a 90. let došlo
k rozmachu sítě Internet, a tím ke vzniku Internetové komunity, čili
nepřehledného zástupu počítačově gramotných a převážně mladých lidí,
programátorů, kteří hledali nějaký způsob jak co nejlevněji
a nejefektivněji komunikovat a pracovat, jejich zájem se obrátil k Unixu
jako operačnímu systému. Protože však Unix nebyl zadarmo, znamenalo to
napsat celý systém znovu, od začátku. A protože nejrozšířenější
hardwarovou platformou bylo PC, znamenalo to vytvořit Unix pro PC. Od
systému BSD tak byla odvozena řada verzí pro PC, např. FreeBSD, OpenBSD či
NetBSD.
FreeBSD má ve svém
logu roztomilého ďáblíka
Objevila se také
komunita GNU (GNU is Not Unix), která vyvíjela operační systém GNU/Hurd,
který však byl postaven natolik odlišně a moderně, že měl velmi mnoho
problémů. Nejnadějnějším klonem Unixu pro PC se tak měl stát Linux,
výtvor finského studenta Linuse Torvaldse. Narozdíl od Hurdu totiž nebyl
tak novátorský, takže ho bylo jednodušší napsat a nebyl tak poruchový
a pomalý. Společná jim však byla práva, za jakých byly oba systémy šířeny.
Jednalo se o tzv. licenci GPL (General Public Licence), která
zavazovala tvůrce systémů poskytovat zdarma nejen hotové produkty, ale
i zdrojové kódy a umožnit tak komukoliv upravit si systém podle svého.
Logo Linuxu se pyšní
hezkým tučňákem
Aby nebylo klonů
Unixu málo, později, v 90. letech, také jeden z bývalých programátorů
Apple založil firmu Be, která začala vytvářet nejprve otevřený a později
komerční produkt BeOS (Be Operating System). Pro BeOS je
nejcharakterističtější, že byl od začátku vyvíjen s cílem vytvořit
multimediální operační systém. Tím se BeOS výrazně odlišuje od ostatních
klonů Unixu, jejichž použití spočívá především v sítích. BeOS se vlastně
velice podobá NeXT STEPu, protože na pevných Unixových základech má
uživatelsky přívětivé grafické rozhraní. V podstatě tak představuje
dokonalejší software než systémy Applu, což se však změnilo na přelomu
tisíciletí, kdy se firma Be přestala zabývat vývojem BeOSu a objevil se
nový, kvalitní Apple MacOS X.
Devadesátá léta
Operační systém OS/2
Warp v4 a jeho propracované rozhraní WorkPlace Shell
V závěrečném
desetiletí 20. století na PC zcela kraloval Microsoft s Dosem a Windows,
kterému čím dál tím méně zdatně konkurovala IBM s OS/2, nyní už také
opatřeným grafickým rozhraním a přejmenovaným na OS/2 Warp.
Microsoft vydal dvě nové verze své grafické nadstavby Windows 3.1
a Windows 3.11 for Workgroups (měl lepší podporu sítí) a připravoval se na
hluboký průlom. A skutečně, v roce 1995 přišel Microsoft s výrazně
odlišnou verzí Windows, nazvanou Windows 95 (původně Windows 4.0)
a opatřenou řadou vylepšení, např. částečně 32-bitovým jádrem (se
zpožděním o dekádu za Applem!), zcela novým grafickým rozhraním, podporou
dlouhých názvů souborů (rovněž se značným zpožděním) a lepší podporou
sítí. Oproti přání uživatelů, kteří si přáli něco jako odlehčenou verzi
Windows NT, však všechno, přes mohutnou propagandistickou kampaň
Microsoftu, zůstalo při starém: vespod zůstal starý a nedokonalý 16-bitový Dos. Lépe řečeno - něco se změnilo: Windows 95 už nepodporoval jiné Dosy,
pouze MS-DOS. Microsoft si tak dále upevnil své postavení na trhu.
Operační systém Amiga
TOS byl na svou dobu velmi pokročilý
V roce 1996 se
také objevily nové, již čtvrté verze starých konkurentů, Windows NT a OS/2
Warp. Windows NT 4.0 se vyznačoval grafickým rozhraním stejným jako
u Windows 95, ale to byl jediný společný prvek. Zajímavým faktem bylo, že
nový Windows NT kromě platformy Intel x86, což je klasické PC, podporoval
také daleko dokonalejší platformy Alpha, PowerPC a MIPS - tato vymoženost
však s postupujícím časem odpadávala a zůstala jen podpora platformy x86.
Co se týče OS/2 Warp, jeho nová verze v4 ani neměla vzniknout, ale
obrovský tlak jeho uživatelů donutil IBM k tvorbě nové verze. Ta se
vyznačovala pokročilými multimédii, možností hlasové komunikace (!),
podporou moderního programovacího jazyka Java a jeho aplikací, třemi GUI
(kromě standardního WPS - WorkPlace Shell - také nouzovým Interface
Managerem a dokonce i Unixovým X Window Systémem), možností emulovat
prostředí pro staré aplikace Dosu a 16-bitových Windows, nemluvě
samozřejmě o robustním 32-bitovém jádru, tedy vesměs vlastnostmi, které
scházely nejen Windows 95, ale některé z nich i Windows NT. Bohužel díky
masovému marketingu Microsoftu a naopak nezájmu IBM OS/2 stále upadala.
Co se týče
ostatních "rebelských" platforem, Atari zmizelo zcela, z Amigy zbylo jen
jméno a snaha o její vzkříšení, ale ke svému znovuzrození se probudil
Apple. Podařilo se mu totiž koupit Jobsovu společnost NeXT, čímž se Jobs
navrátil do čela Apple. Brzy byl na trh vržen počítač iMac se zcela novým
designem, navíc standardně bez disketové mechaniky (podle Jobse je to
v době Internetu přežitek), ale s operačním systémem v podstatě stejným
jako u prvního Macintoshe. Apple se původně snažil pro nový počítač koupit
již zmiňovaný BeOS, později právě kvůli NeXT STEPu koupil NeXT, ale
nakonec bylo zavedení nového operačního systému odsunuto na pozdější dobu.
Přesto se však iMac stal hitem a otevřel cestu dalším novým produktům
Applu, jako jsou notebook iBook či extrémně výkonná pracovní stanice
PowerMac G4.
Počítač Apple iMac -
znovuzrození legendy
Operační systém
Windows 98 byl zastaralý už v době svého uvedení, jak bývalo u Microsoftu
nedobrým zvykem
Microsoft zatím
neustále flikoval a záplatoval Windows 95. V roce 1996 vydal verzi Windows
95 OSR2, jejímž hlavním přínosem bylo kromě balíku oprav zavedení nové
verze (jménem FAT32) jinak obstarožního souborového systému FAT. V roce
1998 se objevily Windows 98, které přímo v jádře obsahovaly webový
prohlížeč, což znevýhodňovalo výrobce jiných webových prohlížečů. Právě
tento fakt zapříčinil antimonopolní řízení vlády USA proti Microsoftu.
Třebaže původní důvod žaloby je z technického hlediska minimálně pochybený
(samozřejmě ne z obchodního), v průběhu pře se objevovaly další a další
aspekty. Zjistilo se, že Microsoft záměrně tajil před vývojáři některé
funkce Windows, že jim vyhrožoval odřeknutím spolupráce, pokud budou
vyvíjet i pro jiný systém než pro Windows, nebo že vyhrožoval tímtéž
výrobcům PC, pokud na své produkty budou instalovat jiný operační systém
než Windows.
Microsoft mezitím
vrhnul na trh druhou verzi Windows 98, Windows 98 SE, a připravoval se na
novou, tentokrát již pátou verzi Windows NT. Ta byla pod názvem
Windows 2000
s mohutnou kampaní uvedena v roce 2000. Mnozí komentátoři s notnou dávkou
škodolibosti rádi prohlašovali, že se jedná o první skutečně funkční
operační systém od Microsoftu. V zásadě je Windows 2000 zdokonalený
Windows NT 4.0 (v interním značení skutečně nese název Windows NT 5.0),
navíc obohacený o uživatelské prvky Windows 98 (webový browser v jádře,
multimédia, herní schopnosti). Windows 2000 ale přinesl zklamání těm,
kteří se snad domnívali, že na své domácí PC dostanou konečně stabilní
systém. Všechny verze Windows 2000 totiž mají serverové použití, pouze
jedna je určena pro pracovní stanice, a to jsou ta nejvýkonnější PC. Pro
běžné uživatele byl určen poslední systém postavený na Dosu, Windows Me
(Millenium Edition), který se však už nicméně tvářil, jakoby Dos
nepotřeboval - neumožňoval restart do režimu čistého MS-DOSu. Další důkaz
vítězství marketingu nad zdravým rozumem.
Současnost
Linux s grafickým
uživatelským rozhraním X Window System a desktopem GNOME 2.0
V té době začalo
Microsoftu hrozit kromě antimonopolního řízení také jiné nebezpečí.
Torvaldsův Linux totiž pomalu dospěl do fáze komerční použitelnosti, zatím
především jako síťový server, ale pomalu také jako systém pro běžného
uživatele. Velmi těžce ho však deklasuje, že jeho vývojářská základna je
naprosto decentralizovaná. Fakt, že je Linux vyvíjen nepřehlédnutelným
zástupem programátorů ze všech koutů planety sice umožňuje, že veškerá
vylepšení jsou rychle hotova a k dispozici, ale na druhé straně způsobuje
nepřítomnost nějaké přesnější vývojové linie. Například jsou hned dvě
uživatelské nadstavby pro X Window System: GNOME a KDE. Obě jsou velmi
pokročilé a technicky vyspělé, ale každá si žije sama pro sebe. Linux
prostě trpí starou nemocí, známou z Unixu - každý si ho upravuje pro sebe,
takže vzniká přehršel verzí a pořádný zmatek. Toto si uvědomují dokonce
i sami tvůrci Linuxu, takže se objevily snahy o jeho standardizaci - což
je další háček, neboť ty snahy jsou zase dvě - UnitedLinux a Linux
Standard Base (LSB). Do budoucna se zdá, že se hlavního vývoje systému
ujmou některé linuxové firmy, např. RedHat či SuSE, což by mohlo pojetím
Linuxu ještě pořádně zamíchat.
MacOS X s rozhraním
Aqua, potomek NeXT STEPu
Linux se také
rozšířil i mimo platformu x86, byl portován na PowerPC, Alpha, MIPS, SPARC,
PA-RISC atd. Linuxu se rychle chopili konkurenti Microsoftu, vytlačení
z Windows. Jejich podpora Linuxu jde dokonce tak daleko, že jím chtějí
časem nahradit své vlastní klony Unixu. Od Linuxu si zkrátka všichni mnoho
slibují: IBM Linuxu otevírá všechny svoje serverové platformy, nejdříve
IBM eServer zSeries (dříve zvaný S/390; původně sálový počítač!), poté
pSeries (dříve RS/6000; unixový stroj, kde má jinak místo AIX), xSeries (Netfinity;
dosud doména Windows NT/2000) a iSeries (AS/400). SGI pro Linux uvolnila
své grafické knihovny OpenGL, což mu má pomoci stát se herní platformou.
Sun pro něj portoval mohutný programový balík StarOffice a představuje si
Linux jako klientský systém pro svůj serverový operační systém Solaris.
Intel s pomocí dalších firem pomohl vytvořit verzi Linuxu pro svůj nový
procesor IA-64, AMD chce totéž udělat se svým procesorem x86-64.
Asi nejdál šel
Corel, jinak výrobce špičkových kreslících programů, když vytvořil vlastní
distribuci Corel LINUX OS a uvolnil pro něj zdarma řadu svých programů.
Tato pro běžné uživatele (nazývané počítačovými odborníky s oblibou BFU -
Bloody Fucking User) velmi nadějná distribuce však zanikla, když byl Corel
koupen Microsoftem. Tato transakce ale vzbudila naděje, že Microsoft hodlá
využít zkušenosti Corelu k portaci svých softwarových produktů na Linux -
jako součást své strategie .NET, která má ještě víc setřít rozdíl mezi PC
a sítí (škarohlídi ale tvrdí, že Unix má podobné vlastnosti už dávno).
eComStation,
pozůstatek OS/2 Warp
Linuxem a způsobem
práce kolem něj se inspirovali také další výrobci. Tak Be uvolnilo jednu
verzi, Personal Edition, svého systému BeOS 5 k volnému použití
a zveřejnilo zdrojové kódy některých jeho součástí (to však systém proti
konkurenci ostatních, daleko větších "ryb" nezachránilo a ten k velké
škodě všech zúčastněných zachází na úbytě). Netscape převedl práva ke
svému webovému prohlížeči Communicator na organizaci Mozilla, kterou pro
tento účel založil. Mozilla pak pod licencí MPL (odvozené od GPL) vyvíjí
novou verzi tohoto prohlížeče. Třeštění okolo otevřeného softwaru částečně
podlehl také Apple, který zveřejnil jádro (zvané Darwin) svého nového
operačního systému MacOS X, jenž nahradil poměrně zastaralý původní
operační systém (resp. MacOS 9 byl obecně zastaralý, ale ve srovnání
s Windows ne až tak strašně). V souladu s tím se objevily také spekulace,
že by tento nový operační systém mohl být uvolněn i pro PC, což ale Apple
doposud vyvrací.
MacOS X vůbec
stojí za zmínku - je to supermoderní objektově orientovaný systém založený
na BSD Unixu, vybavený zbrusu novým grafickým rozhraním Aqua a schopný
spouštět jak své nové aplikace, tak i aplikace psané pro původní MacOS.
Této vlastnosti je dosaženo tím, že MacOS X má tři programová rozhraní -
Classic pro staré aplikace MacOS 9, Carbon rovněž pro staré aplikace, ale
konvertované na nový systém, ovšem bez podpory nových vlastností,
a konečně Cocoa pro zbrusu nové aplikace, které mohou využívat všech výhod
nového systému. Pokud by se MacOS X opravdu jednoho dne dostal na PC,
jistě by představoval těžkou konkurenci pro Windows, v oblasti domácích
počítačů rozhodně nebezpečnější než Linux.
Operační systém OS/2
Warp se může chlubit elegantním logem
V roce 1999 také
IBM uvolnila novou verzi OS/2, nazvanou OS/2 Warp Server for
e-Business. Jedná se
v zásadě o verzi 4 s některými vymoženostmi, jako např. podporou
špičkového žurnálovacího souborového systému JFS z AIXu. Tento systém ale
velice deklasovala značná cena, která se rovnala ceně za dva Windows NT.
Současně také vydal příslušné updaty pro klientskou verzi, které ji
srovnaly se serverovou na označení 4.5. Později však IBM ustoupila od
vlastní distribuce OS/2, kterou převzala jistá nizozemská firma, zatímco
IBM se zabývá pouze výrobou systému. OS/2 nyní dostala název
eComStation a byla obohacena o některá drobná vylepšení, ale v zásadě
je to stále systém z roku 1996. Budoucnost OS/2 proto vypadá velmi
rozpačitě, snad nějakou dobu přežije, neboť nyní je Microsoft oslaben, ale
kdo ví, jak to dopadne ve srovnání s Linuxem.
Windows XP
s rozhraním Luna
V roce 2001
Microsoft konečně uvedl na trh operační systém pro domácí uživatele
postavený na technologii NT, nazvaný Windows XP (eXPerience). Jeho
hlavní odlišností oproti předchozím verzím je nová podoba grafického
rozhraní, pojmenovaná Luna, a možnost jeho změny (skinovatelnost),
ale v podstatě se jedná jen o vylepšené Windows 2000. Rozdíly "uvnitř"
jsou tak drobné, že si ani nevysloužily změnu interního označení. Lze
říct, že na Windows 2000 si Microsoft vyzkoušel a odladil nové technologie
a u Windows XP je už jen zabalil do nového, slušivého hávu.
Větší změny se
dají očekávat až s příchodem další verze Windows s kódovým označením
Longhorn. Zdá se, že si na ní Microsoft nechává opravdu záležet, protože
datum vydání bylo už několikrát odloženo a teď je avizováno na rok 2005,
k desátému výročí uvedení Windows 95. Nový systém by měl obsahovat řadu
nových vlastností, založených na Gatesově vizi .NET, která má ještě více
přiblížit osobní počítač sítím. Současně snad představí zcela nové
grafické rozhraní založené na DirectX - což by znamenalo spoustu dosud
netušených grafických hrátek a kouzel. Kromě toho se má Longhorn
vyznačovat databázovým souborovým systémem WinFS, založeným na současném
NTFS. Jednou z dalších by mohl být eventuální pronájem systému místo jeho
koupě.
Longhorn má
znamenat stejný skok, jaký předvedly Windows 95 oproti Windows 3.x,
pozorovatel se ale neubrání dojmu, že Microsoft stále jen dohání dávného
konkurenta, Apple, protože novátorský MacOS X se používá už nějakou dobu.
Nicméně všechny úvahy o Longhornu jsou jen dohady, počkejme do roku 2005.
Ze sféry ještě
větší fantazie pak pocházejí spekulace, jestli Microsoft po vzoru GNU,
Linuxu a GPL také neuvolní zdrojový kód Windows pod nějakou licencí (např.
MSPL?). Podobnou zajímavou úvahou je distribuce Linuxu od Microsoftu. Dnes
sice Microsoft na Linux dští oheň a síru, ale co když nastoupí snaha Linux
ovládnout a Microsoft vydá svůj "Microsoft Linux"? To by byl opravdu
krkolomný přemet, nicméně firma z Redmondu takových kotrmelců předvedla
již několik.
Budoucnost
Linux s grafickým
uživatelským rozhraním X Window System a desktopem KDE 3.0
Jak se zdá, velkou
budoucnost má před sebou hlavně Linux, jehož podíl na trhu se neustále
zvyšuje. Pravděpodobně dojde k tomu, že si Linuxové distribuce a Microsoft
rozdělí většinu trhu s osobními počítači přibližně napůl, zatímco ostatní
(prakticky jen Apple, popřípadě OS/2 a různé klony Unixu) budou tvořit
zanedbatelný zbytek. Linux má však získávat pozice především na serverech,
kde zřejmě časem nahradí ostatní Unixy. Otázkou je, jak si povede na těch
nejvýkonnějších strojích, ale lze očekávat, že dobře.
Obecně lze
očekávat velké sbližování sítí s osobními počítači, ze kterých se stanou
spíše jakési pracovní stanice a jejich místo v běžném životě zaujmou herní
konzole a tzv. tencí klienti. Tak např. Sony pro svou konzoli
PlayStation 2 vytvořila balíček obsahující pevný disk, klávesnici
a vlastní distribuci Linuxu, který umožňuje s původně jen herním zařízením
pracovat jako s počítačem. Když se objevila podobná konzole od Microsoftu,
zvaná Xbox, s poněkud očesanou verzi Windows 2000, hned se vyrojily
spekulace, že Microsoft touto cestou připravuje svoji vlastní platformu
PC. Navíc se neustále vrací idea NC (Network Computer), tedy
počítače bez pevného disku, pouze s rychlým připojením k síti, na které by
byly všechny uživatelovy soubory. Objevují se také tzv. set-top boxy,
tedy jakési krabičky, které umožňují přistupovat k Internetu pomocí
televizní obrazovky - důkaz že i televize bude časem pohlcena počítači,
brzy po své digitalizaci.
Můžeme čekat
znovuzrození Amigy?
Nelze také
zapomínat na další operační systémy, zatím v zárodečném stavu. Již tu byl
zmíněn GNU/Hurd se svou supermoderní architekturou. Lze předpokládat, že
časem bude tento systém dokončen a že na hardware dostupném v té době bude
setřen výkonnostní rozdíl mezi ním a ostatními klony Unixu. Časem by tak
Hurd mohl nahradit Linux, který je přeci jen postaven na základě starého
Unixu. Další překvapení by mohla připravit znovuzrozená Amiga, jejíž
největší výhodou má být absolutní hardwarová přenositelnost - na běžném
operačním systému, kterým má být pravděpodobně Linux, poběží jediná úloha,
virtuální procesor, a teprve na něm bude pracovat Amiga. Otázka je, jestli
toto rozvrstvení nebude počítač příliš zpomalovat (na druhou stranu se na
Macintoshích dá již nějakou dobu efektivně emulovat celé PC, na kterém
může běžet libovolný operační systém).
Kromě toho
existuje řada systémů, které leží mimo dosah běžného uživatele PC, avšak
nepochybně by stálo za to se jimi alespoň inspirovat. Mezi ně nepochybně
patří databázový server IBM eServer iSeries, známější pod starším
označením AS/400. Ač počátky jeho vývojové řady sahají až do roku 1969
a on sám se objevil v roce 1988, jedná se o v současnosti asi
nejdokonalejší komerční platformu. Zajímavé je, že původně vznikl jako
nechtěné dítě IBM, jeho tvůrci ho dokonce museli maskovat jako náhradu za
zařízení pro práci s děrnými štítky (!), ale v současnosti asi představuje
vlajkovou loď IBM. Jeho použití je především v databázích než v čemkoliv
jiném, a tak není tolik známý jako Unixové stroje.
Model 250, nejmenší
z rodiny počítačů IBM AS/400
Střízlivé logo
informačního giganta, firmy IBM
AS/400 se svou
koncepcí zcela liší od všech ostatních výpočetních systémů. Od počátku byl
navržen jako databázový počítač nezávislý na hardware, což umožňuje tzv.
TIMI (Technically
Independent Machine Interface),
které vytváří vrstvu mezi vlastním operačním systémem a tzv. SLIC (System
Licence Internal Code), což je mikrokódová úroveň, vázaná na konkrétní
hardware. Operační systém např. nezná disky - zná jen obecný pojem paměti,
jež má prakticky nekonečnou velikost (bude jistě chvíli trvat, než bude
dosaženo 18,4 quintilionu bitů). V této obrovské jednoúrovňové paměti se
nacházejí jednotlivé objekty systému (AS/400 je jako jeden z mála
operačních systémů skutečně objektově orientovaný), tedy programy,
databázové soubory atd. S každým objektem lze provádět pouze určité
operace podle přesných pravidel - vývojáři jsou tak nuceni ctít
architekturu a konzistenci systému. Provozované aplikace jsou mnohem
spolehlivější a bezpečnější než na kterémkoliv jiném stroji. Např.
počítačové viry se tu vůbec nevyskytují, protože je tu není možné napsat
(musel by to udělat sám autor AS/400).
Nedílnou součástí
systému je relační databázový systém DB2/400. Tento systém sice není možná
to nejlepší, co se na trhu databází vyskytuje, ale žádná jiná není zdaleka
tak integrovaná do operačního systému, což znamená neobyčejnou
spolehlivost a praktickou neexistenci nevysvětlitelných chybových stavů.
Po správném nastavení tak systém funguje obvykle řadu let bez závady.
Chybové stavy, ke kterým dochází většinou jen při úpravách a změnách
uživatelského software a konfiguraci počítače, jsou přesně definovány
příslušnými zprávami, takže se vždy ví, co se děje nebo jaké hrozí
nebezpečí. To lze dokonce využít ke vzdálené hardwarové správě přímo
firmou IBM, jejíž pomocí je začínající hardwarový problém často rozpoznán
dříve, než si uživatel něčeho všimne.
Počítač IBM AS/400
Model 830
Dalším výrazným
rysem AS/400 je jeho otevřenost. Do operačního systému totiž jeho návrháři
průběžně doplňují další a další funkce, aniž by byly likvidovány funkce
předchozí. Z toho vyplývá, že stará uživatelská aplikace, která však
uživateli vyhovuje, může bez problému pracovat na nejnovějším modelu
AS/400 společně s aplikacemi nejmodernějšími. Názorným důkazem otevřenosti
systému je přechod na 64-bitovou architekturu. Zatímco ve světě PC
znamenal přechod na 32-bitovou platformu přepsání všech existujících
aplikací (Windows NT) nebo provozování starých v často nespolehlivém
emulačním režimu (OS/2 Warp) nebo dokonce nejhorší z nich, hybridní
16/32-bitový systém (Windows 95), u systému AS/400 představuje tento
přechod pouze výměnu hardware včetně mikrokódové vrstvy, nové TIMI a pak
konverzi starých programů do nového prostředí. A staré aplikace běží od
druhého dne v 64-bitovém režimu naprosto spolehlivě.
Rodina výrobků IBM
eServer iSeries
Otevřenost systému
tu samozřejmě není kvůli tomu, aby staré aplikace fungovaly na novém
stroji, ale hlavně aby se systém mohl libovolně rozšiřovat dle potřeb
uživatele. Uživatel si na začátku koupí jen takový model AS/400, jaký
aktuálně potřebuje. Když potřebuje do systému doplnit nové funkce, jež
přinese vývoj, nekupuje si nový systém. Provede pouhý upgrade, čili
rozšíření stávajícího systému co do kapacity a výkonnosti a doplnění
dalších komponent - vše, co vyhovuje, naopak zůstává.
Až jednou dojde
k přechodu na biologické počítače, systém AS/400 je natolik obecný, že
bude schopen pracovat i na tomto bioware (namísto hardware). K tomu se
váže zajímavá historka: hardwarová divize IBM si stěžovala, že AS/400
korektně nepodporuje její disky. Vývojáři AS/400 ji odmrštili s tím, že to
naprosto není jejich chyba, že v tuto dobu dávno předpokládali nějaké
biotechnologie namísto tak obstarožní záležitosti, jako jsou pevné disky!
Nedílnou součástí
operačního systému je možnost rozsáhlého definování přístupových práv
k jednotlivým objektům. To umožňuje nadefinovat přesný systém odpovědnosti
za uživatelská data. Uživatel, který nemá oprávnění k aktualizaci dat,
může provádět co chce, ale datům a systému neublíží. Ten, kdo je oprávněn
aktualizovat určitá data, není schopen změnit data jiná (a navíc lze
evidovat kdo a kdy co změnil).
K čemu tak
rozsáhlý popis jednoho jediného počítače? AS/400 si lze totiž představit
jako vzor pro budoucí počítače. Ne snad že by se hned zítra měl objevit
nějaký otevřený klon serveru AS/400, ale návrháři jiných operačních
systémů by si mohli vzít obecný příklad z jeho koncepce. V současnosti
snad jen GNU/Hurd svým základním návrhem tzv. mikrojádrového operačního
systému splňuje požadavky na dostatečně jednoduchý systém, aby mohl být
nezávislý na hardware a maximálně otevřený.
A pokud se
návrháři z AS/400 nepoučí, nevadí. Na světě se vyvíjejí desítky, možná
stovky operačních systémů. Jeden z nich bude jednou určitě ten pravý!